Občas mám pocit, že mi život posílá přesně ty klientky, které v danou chvíli potřebuji potkat. Nejen proto, abych je vyfotila, ale abych se sama posunula o kousek dál.
A tohle bylo přesně jedno z těch setkání.
Alena Ndiaye pomáhá umělcům být vidět, prosadit se v umění.
Pomohla i mně.
Malování abstraktních obrazů je zatím jen můj relax po náročném dni.
Ale Alena mi otevřela zcela nové úhly pohledu na hodnotu vlastní tvorby, dodala odvahu zveřejnit své obrazy a hlavně mi předala spoustu praktických rad jak na to.
Tak ještě jednou děkuji!
Více se dozvíte v našem rozhovoru:
Máte zvláštní příjmení. Jak jste se k němu dostala? Můžete nám ho říct? Já přesně také nevím, jak se vlastně vyslovuje, abych to nezkomolila.
Je to příjmení, které pochází ze Senegalu, získala jsem ho díky manželovi, který sem přijel studovat. My jsme se potkali, pak jsme se vzali a založili jsme rodinu. Vyslovuje se „Nďaj“.
Vyslovovala jsem ho asi špatně, omlouvám se.
To vůbec nevadí. Já jsem zvyklá… slyším pomalu úplně na cokoliv. Vtipných historek s mým příjmením je opravdu mraky. Mně stačí být třeba u lékaře. Přijde sestra, podívá se na mé jméno, rozhlédne se po čekárně a nikoho „zvláštního“ nevidí. Na chvíli se nadechne, protože si není jistá, jak mé jméno přečíst. A já už v tu chvíli vím, že jde o mě. Většinou mi lidé říkají „paní Aleno“, což je úplně v pohodě, s tím nemám vůbec žádný problém. Vlastně to i nějak ladí s mým osobním naladěním. Ale jinak mé jméno se mnou jde. Co znamená doopravdy a co se za ním skrývá si však nechám pro sebe 😊.
Můžete nám v krátkosti říct, co děláte?
Učím umělce, jak být vidět, jak se prodat a jak se etablovat.
To je docela složitý proces. Jak dlouho obvykle trvá, než umělce všechno naučíte?
Většinou to trvá rok. A ten další rok už je hlavně o tom, že si to umělec realizuje sám a celý systém mu začíná fungovat.
Takže Vy mu ukážete cestu a pak je to na něm, jestli po ní půjde dál? Pokud se chce někam posunout, třeba k výstavám nebo k prodeji svých děl, musí to vzít do svých rukou?
Ano, ano, přesně tak.
To je skvělé. A jak se Vám spolupracuje s umělci, kteří bývají spíš introvertní a technicky ne úplně zdatní? Ptám se hlavně i ze své zkušenosti
.
Pro mě je to takový standard. Introvertních umělců je opravdu hodně, takže s tím počítám, jsem na to připravená a celý můj proces, kterým umělce provázím, je na tom postavený.
A pomáháte jim třeba i s nějakými technickými věcmi, jako jsou například webové stránky a tak podobně?
Pomáhám jim vybudovat autentickou uměleckou identitu a prezentaci nastavit tak, aby byla čitelná nejen pro milovníky umění, ale i galeristy a kurátory. Důležitým bodem v celé spolupráci je, že rozvíjím jejich uvažování o prodeji, financích a pravidelných příjmech, které z umění mohou mít. Ke každému umělci a jeho tvorbě přistupuji individuálně.
Fotila jste se u nás v ateliéru kvůli svému webu nebo k čemu jste fotografie, které jsme spolu nafotily, využila?
Fotila jsem se hlavně proto, protože jsem potřebovala nové fotky na webové stránky, pro svůj osobní brand, a zároveň jsem spouštěla novou kampaň.
Bylo něco, co Vás třeba překvapilo na focení? Příjemně nebo nepříjemně, to je jedno. Třeba něco, co jste nečekala?
Vzhledem k tomu, že jsem dlouhodobě hledala toho správného fotografa pro sebe, měla jsem v podstatě jasno ve chvíli, kdy jsem přišla na Vaše stránky a viděla Vaše portfolio. Věděla jsem, že se u Vás chci nechat vyfotit. Celkový přístup, informace i způsob, jakým fotíte, mi byly velmi blízké a měla jsem pocit, že u Vás zvládnu i vlastní nejistotu nebo trému z focení. Nejprve jsem čekala, že focení bude spíše tradiční ve stylu: „tady se postavte, tady tohle“. Pak jsem ale zjistila, že takhle to vůbec není. Díky tomu, jak jste vtipkovala, jak jste mě uvedla a pomáhala mi se do toho dostat, jsem se naprosto uvolnila. Zasmála jsem se a bylo to skvělé.
To moc ráda slyším.
Ještě jednou bych se vrátila k umělcům. Vy sama také něco tvoříte? Jak jste se vlastně dostala k práci s umělci a co Vás k tomu přivedlo?
Jako dítě jsem měla velký talent. Nebo ho mám vlastně dodnes, jen jsem se mu tehdy vlivem okolností nemohla věnovat. Přestože mě k tomu škola vedla a okolí mě podporovalo, nepodařilo se mi tomu věnovat.
Klasicky se u nás doma říkalo, že uměním se člověk neuživí. Vzala jsem si to tedy oklikou. Protože ale umění a kreativita ve mně pořád byly a neustále se hlásily o slovo, postupně jsem se k tomu tímto způsobem vrátila.
Umělecký svět mi připadá neskutečně proměnlivý a flexibilní, doslova nabitý nápady a různými úhly pohledu. V tomto prostředí jsem vždy chtěla být a nějakým způsobem v něm působit. Takže to dávalo smysl. Celý život to k tomu vlastně směřovalo.
Moc Vám děkuji za rozhovor a za to, že jste se podělila o svou zkušenost s brand focením!
Pokud vás Alenin příběh zaujal a zvažujete podobné focení pro svůj web, sociální sítě a vlastní značku, ráda vám s tím pomohu. 😉
VÝSLEDNÉ FOTOGRAFIE
