Někdy si ani neuvědomujeme, jak moc nás může ovlivnit strach, který si s sebou neseme roky. Právě v takových chvílích se skrývá šance něco změnit, překonat hranici, kterou jsme si nastavili. A když na té cestě potkáme člověka, který nám rozumí a dokáže vytvořit bezpečný prostor, zázraky se opravdu dějí. O tom je i následující rozhovor. Upřímná zpověď paní Jany o strachu, odvaze, a nakonec i o radosti z nově objeveného já.
Celý život jsem utíkala před foťákem. Necítila jsem se před ním nikdy komfortně. Když se mi nepodařilo včas uniknout, výsledek podle toho vypadal. Obraz uštvaného zvířete zahnaného do kouta. Určitě nejsem sama, kdo zažíval podobné pocity. Někdo si třeba dokázal nacvičit před zrcadlem nějaký krásný úsměv, aby ho pak na požádání předvedl. Bohužel to není můj případ. K nestrojeným úsměvům a upřímnému smíchu potřebuji zážitky, pohodu, uvolněnost, milou a důvěryhodnou společnost. Když to nemám, jsem ve střehu.
Přesto bych ráda, aby po mně zůstal nějaký pěkný obrázek, na kterém by bylo vidět, kdo opravdu jsem. Proto jsem se rozhodla na dost stará kolena konat a pokusit se překonat samu sebe. Pátrala jsem na internetu a hledala fotoateliér, který by mě na první dobrou zaujal. A našla jsem. Už text na webových stránkách mě velmi oslovil, natož pak mailová korespondence a osobní rozhovory s paní Janou Hozovou.
Byla jsem přesvědčená, že jsem našla přesně toho člověka, který mně porozumí. A přesně tak se stalo.
Začátek toho dne, který jsme si na focení domluvily, pro mě nebyl vůbec příjemný. Byla jsem velmi nervózní, rozklepaná – prostě jsem se bála. Ještě před ateliérem jsem váhala a sbírala odvahu. Ale – neutekla jsem!!!
Dnes jsem přesvědčená, že paní Hozová od mého vstupu do ateliéru vytvořila takovou atmosféru, kterou jsem potřebovala, aby mohly vzniknout fotky, na kterých jsem já. Strach a obavy se postupně rozplývaly, najednou se ze mě stala normální upovídaná „dáma“ s úsměvem na rtech.
Když mi pak přišly domů náhledy, byla jsem v šoku. Dovoluji si je zhodnotit jedním slovem – nádhera. Mám velkou úctu k lidem, kteří umí bezvadně svou práci a plní své sliby. A to paní Hozová určitě dělá. Smekám před ní opravdu s největší upřímností všechny klobouky, které mám. Pomohla mi překonat velkou horu. Osobně moc děkuji a všem, kdo váhají, a přitom by chtěli kouzelné osobní obrázky, bych chtěla říct: „Neváhejte a tenhle ateliér fakt navštivte!“
Děkujeme za to, že jste se s námi podělila o svůj příběh a za tak milá slova. Moc si toho vážíme.
Každý z nás má svůj vlastní příběh o překonávání strachů. Tento příběh je krásným důkazem toho, že se to dá zvládnout, když máme po boku člověka, který nám dodá jistotu a nabídne podporu. A možná právě fotky, které z takového setkání vzniknou, nejsou jen obrázky, ale i hmatatelný důkaz odvahy. Co říkáte? 😉
VÝSLEDNÉ FOTOGRAFIE
